Třetí období podolského basketbalu 1975-1996

Vstup do tohoto období byl stejně nenápadný jako oživovací pokusy podnikané v roce 1959. Soutěže nejsou sice obsazeny žádným družstvem oddílu, ale basketbal se přece jen hraje. Je to opět úzká parta dospělých hráčů věnující se skupince mládeže, která věkově zaostává o více než deset let. Pochopitelně hrávají na tréninku všichni spolu. Nedostatek hráčů a věková různorodost však neumožňuje přihlásit do soutěže žádné družstvo.

Hráči postupně odchází k výkonu základní vojenské služby, aby se za dva roky vrátili do stejného kolektivu doplněného o ně- jakou tu novou mladou tvář. I přes tento neustálý hráčský pohyb se poměrně často dalo dohromady mužstvo, které podnikalo zájezdy do blízkého okolí k nezapomenutelným přátelským utkáním (ČKD a Metra Blansko, Tvarožná, Zbrojovka-nářaďovna, Kobylí). Vyvrcholením sezóny bylo utkání "staří-mladí" s pohárem pro vítězné družstvo a vzájemným předáváním osobních dárků mezi hráči soupeřících mužstev. V letních měsících bylo také využíváno hřiště na dvoře sokolovny. Hrálo se s těžkými koženými míči a jediný exemplář moderního střihu postrádající šněrováni tzv. "maďar", byl úzkostlivě opatrován pouze pro hru v tělocvičně.

Okolo roku 1970 nastává v kolektivu určitá stabilizace. Z hráčů druhé generace ještě hrává Antonín Staněk, Jaroslav Macháček a František Hodaň. I když podmínky nebyly příliš ideální, scházeli se hráči naprosto pravidelně. V sále sokolovny bylo stále ještě v provozu místní kino a tak bylo nutné naplňovat nepopulární požadavek na úklid židlí. Zájem o basketbal však vykazoval stále stoupající tendenci. Svědčí o tom skutečnost, že se na středečním tréninku scházelo až 18 hráčů, často i z řad oddílu kopané. Prubířským kamenem životaschopnosti podolského basketbalu byl rok 1971, kdy bylo rozhodnuto o stavebních úpravách sokolovny a vybudování přísálí. Tato akce, z hlediska sálových sportů tolik očekávaná a potřebná, však poněkud zbrzdila aktivitu basketbalového oddílu. Bylo to především v době prací na přísálí, kdy bylo nutné zajistit stabilitu stropu tělocvičny. Mohutný les trámů podpěrného systému zabral takřka třetinu délky tělocvičny a zaskočeným hráčům bylo doporučeno, aby z bezpečnostních důvodů na nějaký čas sportování zanechali. Jako vždy se však našlo kompromisní řešení a tak basketbal živořil alespoň pod jedním košem. a František Hodaň. I když podmínky nebyly příliš ideální, scházeli se hráči naprosto pravidelně. V sále sokolovny bylo stále ještě v provozu místní kino a tak bylo nutné naplňovat nepopulární požadavek na úklid židlí. Zájem o basketbal však vykazoval stále stoupající tendenci. Svědčí o tom skutečnost, že se na středečním tréninku scházelo až 18 hráčů, často i z řad oddílu kopané. Prubířským kamenem životaschopnosti podolského basketbalu byl rok 1971, kdy bylo rozhodnuto o stavebních úpravách sokolovny a vybudování přísálí. Tato akce, z hlediska sálových sportů tolik očekávaná a potřebná, však poněkud zbrzdila aktivitu basketbalového oddílu. Bylo to především v době prací na přísálí, kdy bylo nutné zajistit stabilitu stropu tělocvičny. Mohutný les trámů podpěrného systému zabral takřka třetinu délky tělocvičny a zaskočeným hráčům bylo doporučeno, aby z bezpečnostních důvodů na nějaký čas sportování zanechali. Jako vždy se však našlo kompromisní řešení a tak basketbal živořil alespoň pod jedním košem. V roce 1974 je hrací plocha uvolněna a může se opět využívat celé hřiště. Zbývá sice dokončit část vnitřních omítek a dřevěné obklady tělocvičny, ale všechny složky tělovýchovné jednoty se mohou aktivně věnovat sportovní činnosti. Také basketbal opět zahájil na celé ploše tělocvičny a to s dosud nevídanou chutí. Hráči přichází s požadavkem na přihlášení družstva do soutěže, ale nesetkávají se s patřičným pochopením výboru tělovýchovné jednoty. Nakonec byl požadavek přece jen schválen, ale příliš pozdě pro podání přihlášky do soutěže městského přeboru v Brně. Ale v příštím roce byly administrativní náležitosti vyřízeny s požadovaným předstihem a družstvo mužů zahajuje sezónou 1975/76 třetí období aktivního basketbalu. Na soupisce této sezóny jsou jména hráčů: Zdeněk Buryšek, Jiří Čalkovský, František Hodaň, František Horák, Josef Horák, Jiří Jílek, Jiří Křištof, Pavel Rafaj, Antonín Staněk, Rastislav Šimončík a Stanislav Mrázek. Oddíl v této době vedli dva nejzkušenější hráči A. Staněk jako trenér a F. Hodaň jako předseda a organizační pracovník.

Vstup do městské soutěže byl zpočátku pokládán za prověrku basketbalového umění provozovaného za čínskou zdí podolské sokolovny. Po sehrání prvních zápasů však bylo jasné, že zkouška způsobilosti se odehraje především v oblasti psychické připravenosti mužstva. Celá léta se prakticky hrála tréninková utkání ve stejném kolektivu. Hráči se pochopitelně velmi dobře znali a tak přípustná míra tvrdosti ve vzájemných soubojích byla čerpána až po nejzazší mez. Již první zápas ukázal, že mužstvo hraje basket- bal, který udržuje muže v šedém v mimořádně bdělém stavu. Rozhodčí totiž pískali vše co se ještě na posledním tréninku zdálo být naprosto regulérní. Hráči se těžko smiřovali, často protestovali, ale byli nekompromisně vedeni ke kázni. Bylo jim jasné, že pokud chtějí v soutěži čestně obstát, musí změnit rozhodčí nebo sebe. První varianta se v několika úvodních zápasech neosvědčila a tak se vyzkoušela druhá - důsledně a trvale. Klíčoví hráči před každým utkáním pravidelně skládali slib, že v tomto zápase nesmí vypadnout, aby potom v šatně ostatním dlouho dokazovali, že příčinou předčasného odchodu do sprch byl zlý úmysl rozhodčího. Ale parta byla dobrá a tak ona domělá nebo skutečná příkoří ji spíše utužila. Dnes již uplynulá léta přinášejí převážně příjemné vzpomínky na první sportovní přátelství - z mnohých na celek Univerzity"B" a Tatranu Maloměřice.

Basketbalový oddíl přináší svůj příspěvek i v mimosportovních oblastech. Zahajuje výstavbu sprch a šaten, které přispěly ke zlepšení vybavení celého areálu sokolovny. Nezapomíná ani na pořádání kulturních akcí..

Do družstva přichází postupně několik nových hráčů, z nichž především Miroslav Koláček se svou nezměrnou vůlí po vítězství dokázal držet v mužstvu bojovného ducha. Díky spoluhráčům, kteří nezištně podpořili jeho hráčský talent vyrostl ve výraznou hráčskou osobnost.

Výkonnost družstva má trvale vzrůstající tendenci. Start v soutěžích města Brna lze nyní s odstupem času hodnotit velice klad- ně. Vzhledem k blízkosti města to byly především finanční a časové důvody. Z hlediska sportovního především skutečnost, že se zde hrál většinou technický basketbal, který našemu družstvu vždy vyhovoval a navíc mělo za soupeře celky, v jejichž středu hráli bývalí reprezentanti jako např. bratři Bobrovští, Konvička a Konečný. Po čtyřech letech startu v městské soutěži podstupuje družstvo další zkoušku, tentokrát snad ještě těžší. V rámci administrativního opatření je oddílu dána" výpověd'" z městské soutěže s doporučením, aby se sportovně vyžíval v rámci okresní soutěže, kam organizačně patří. Loučení bylo těžké. V okamžiku, kdy se mužstvo začalo sžívat s prostředím, je nuceno opět začínat znovu a za vyšší finanční náklady. Kolektiv hráčů však měl dobrý základní kapitál pro každou sportovní činnost - chuť a zdravou víru ve vlastní síly. Nicméně v první sezóně se zahájilo opět umístěním na spodním okraji závěrečné tabulky. Tři vítězná utkání stačila pouze na předposlední místo, ale to už nemohlo nikoho z hráčů zaskočit, s tím se mužstvo v minulosti několikrát úspěšně vyrovnalo. A tak se začínalo znovu. Tentokrát s větší důkladností, s pomocí vlastních trenérů, rozborem jednotlivých utkání, celého ročníku a kuriozitou této soutěže - technickým zápisem. Zdeněk Buryšek, Jiří Jílek a Pavel Rafaj úspěšně absolvovali trenérský kurs a jejích nové poznatky z tajů basketbalové kuchyně začaly přinášet první ovoce.

S příchodem nových hráčů mužstvo opět posiluje. Dvoumetrový Milan Klimeš, zkušený ing. Vladimír Svoboda a z vlastních odchovanců Jaroslav Lorenc. Všechny uvedené okolnosti pomohly výrazným způsobem formovat další vývoj podolského basketbalu. Konkrétní výsledky se dostavily sice postupně, ale byly charakterizovány trvalým růstem výkonnosti, která se projevila v umístění jednotlivých ročníků. Od předposledního místa v tabulce, přes každoroční postup o nějakou tu příčku až po určitou stabilizaci na čtvrtém místě tabulky. V sezóně 1984/85 prohrává mužstvo v soutěži pouze jediné utkání, vítězí ve skupině a má příležitost bojovat v kvalifikaci o postup do krajského přeboru. V kvalifikační finálové skupině sice dvakrát prohrává s celkem OP Prostějov, ale zbývající utkání s družstvy Spartaku Jihlava, Sokola Židlochovice, Slovanu Hodonín a Slovácké Slávie Uh. Hradiště vyhrává na domácí půdě i hřišti soupeřů a spolu s vítězným Prostějovem postupuje do krajského přeboru. Cíl pro následující sezónu je jasný, udržení v soutěži. Brzy však přichází neradostná zpráva. Podolská tělocvična je pro tuto soutěž kvalifikována jako neregulérní a tak družstvo mění domácí hřiště za neznámé prostředí tělocvičny ZŠ Masárova na novém sídlišti v Brně-Líšni. V praxi to znamená sehrání všech utkání na cizím hřišti. Navíc družstvo po zahájení soutěže platí poměrně vysokou "nováčkovskou daň". Dokáže sice třikrát zvítězit, v několika utkáních nešťastně prohrává nejtěsnějším rozdílem, ale na udržení v soutěži to nestačí. Hráči však ví, že tato sezóna nebyla zbytečná. Zjistili, že mužstvo může při troše štěstí hrát rovnocennou partii s řadou celků ve středu tabulky.

Sezóna 1986/87 znamená účast ve sdruženém okresním přeboru. Zastihuje mužstvo velmi dobře připravené, hrající s chutí a v plné pohodě, nyní opět ve své podolské tělocvičně. Uvedené příznivé okolnosti se projevují na výkonnosti. Družstvo končí soutěž na prvním místě. Největším soupeřem bylo mužstvo Minervy Boskovice. Po dvaceti bodové porážce na hřišti soupeřů se družstvo poctivě připravilo na odvetné utkání, ve kterém zvítězilo o 39 bodů. Nejtěžší překážka k návratu do krajského přeboru je překonána. Družstvu se v průběhu soutěže dařilo především střelecky, o čemž svědčí skutečnost, že dávalo průměrně 100 bodů za zápas. V tomto směru vynikali především Svoboda V., Koláček M. a Jílek ml., kteří se střídali na špici střelecké tabulky mužstva.

Následující sezóna ve společnosti silných celků je opět nad síly kolektivu a tak ani poměrně lichotivé třetí místo nad koncem tabulky nepomůže k udržení v soutěži. Družstvo sestupuje do sdruženého okresního přeboru, kde se v následujících sedmi sezónách pohybuje v horní části tabulky, převážně však jako stín postupujícího celku. Je to přesvědčivý příklad kvalitní práce s mládeží, protože tyto výsledky dosahuje mladý kolektiv vlastních odchovanců. Jména hráčů, kteří se na úspěchu posledních let podílejí, uvádí tabulka "Souhrnné střelecké výsledky mužů 1975-1996", která je součástí této brožury.

V květnu roku 1993 dostává basketbalový oddíl pro družstvo mužů pozvánku na mezinárodní turnaj do Francie, který se uskutečnil ve městě Angouleme. Hrálo se v hale na nezvyklém asfaltovém povrchu. Po dvou těsných porážkách od francouzských týmů zvítězili naši muži nad německým soupeřem a obsadili pěkné páté místo.

Životní styl hostitelů bylo možné poznat díky ubytování v rodinách, kde bylo o účastníky zájezdu skvěle postaráno. K zážitkům z návštěvy historických objektů je možné také přiřadit ochutnávku vody Atlantského oceánu a produktu palírny městečka Cognac.

Letošní jubilejní sezónu zvládli muži na výbornou a přesvědčivým vítězstvím v soutěži sdruženého okresního přeboru si za- jistili postup do II. třídy krajského přeboru. Po dlouhá léta byl trenérem Zdeněk Buryšek st.

Družstva mladých

Žáci

Basketbal družstev mladých hráčů Sokola Podolí je natolik významný, že by si zasloužil samostatnou knihu a ne jen několik řádků v útlé brožurce. Když se totiž posadíte před kroniky družstva žáků psané bezpočtem dětských rukou, dostaví se pocit, že pokud nebude otištěno všechno, tak nejste spravedlivý. Ale skutečnost je taková. Místa na těchto stránkách je opravdu málo a tak doufáme, že čtenář i na tomto prostoru nalezne kus dobré práce, krásnou atmosféru a sílu ducha mladého kolektivu.

Věříme, že žáci hráli i v raných obdobích podolského basketbalu, ale nepodařilo se zjistit příslušné údaje natolik přesně, aby bylo možné předložit historicky věrohodný přehled. Poslední období je možné díky pečlivé evidenci přiblížit velice přesně.

Založení družstva žáků vyplynulo z potřeby udržet basketbal pro další generaci. K tomuto poznání dospěli hráči družstva mužů při první sezóně v městském přeboru (1975), kdy začalo být jasné, že bez možnosti doplňování družstva mužů mladými hráči je zánik basketbalu v Podolí otázkou času. Proto Pavel Rafaj a Jiří Jílek st. sledovali zdatné hochy v místní škole i v hodinách cvičení TJ Sokol a později vybrali nadějné jedince, které přivedli do tělocvičny. Brzy se potvrdila známá zkušenost, že mladí sportovně nadaní jedinci nemívají problém s koordinací pohybu, který je nejen základem, ale i tím co činí basketbal krásným. Souběžně s výběrem hráčů pro družstvo žáků probíhal pokus postavit také tým dorostenců, aby hráčská mezera za družstvem mužů byla zaplněna co nejdříve. Úkolu se ujal Zdeněk Buryšek st. Zde se potvrdila druhá známá zkušenost, že začínat s basketbalem v tomto věku je pozdě. Proto se výchova talentů zaměřila na mladé hráče a ve snaze podchytit talenty co nejdříve, byla zřízena tzv. "přípravka", do které přichází děti ve věku od sedmi let.

Žáci trénují, hrají přípravná utkání a v roce 1977 poprvé měří své síly na turnaji osvobození v Podolí. Končí sice poslední, ale to je v jejich celkové bilanci pouhá epizoda. V příští sezóně již hrají městský přebor, končí na třetím místě a v roce 1980 vítězí v soutěži sdruženého okresního přeboru. Ve dvou následujících roční- cích lehce zakolísají, ale v roce 1983 opět v této soutěži vítězí a postupují do krajského přeboru. Zde odehrají sezónu, končí sice na posledním místě, ale kolektiv je již stabilní a pravidelně obsazuje čelná místa tabulky. Více méně pravidelně se opakuje rituál postupu do krajského přeboru.

Družstvo si postupně získává jméno i za hranicemi kraje a stává se vítaným hostem reprezentativních turnajů (Jindřichův Hradec, Kralupy n. Vltavou, Nymburk, Jablunkov, Rokycany a další...).

Jako účastníci soutěže krajského přeboru si zahrají přátelské utkání s dívčím mistrovským celkem ČSSR Královopolskou strojírnou Brno s výsledkem 106:106.

V dubnu pravidelně uzavírá konec žákovské sezóny Turnaj osvobození Podolí, který letos oslavil svoje 20. výročí.

Úspěchy v soutěžích po léta doplňují další pestré aktivity, které pomáhají nejen utužit kolektiv, ale dopřejí mladým hráčům posílení fyzické kondice, soutěživosti a také jistou dávku dobrodružství. Je to především na každoročním táboře v údolí Říčky u Muchovy boudy připravovaném manželi Rafajovými a dalšími nadšenci z řad rodičů.

Také pravidelná účast na lehkoatletickém přeboru okresu pomohla nejen posílit všestrannost hráčů, ale přispěla také k získání několika titulů "Vzorný kolektiv mládeže".

Dobrou úroveň výchovy mladých hráčů potvrzuje skutečnost, že v družstvu startují žáci z Horákova, Pozořic, Bedřichovic, Slavkova a v týmu žákyň dvě dívky z Brna. Čtyři nejmladší žáci naopak hráli minibasketbal ve Šlapanicích.

V současné době hraje tato líheň talentů soutěž okresního přeboru s možností postupu do krajského přeboru.

Výše uvedené výsledky se opírají o dlouholetou práci mnoha rodičů a příznivců. Nad tím vším pak stojí výrazná osobnost Pavla Rafaje, znalce mladé sportovní duše a dobrého kamaráda i těch nejmenších.

Dorost

Ti z mladých kteří vydrželi, herně i věkem vyspěli, odchází do družstva dorostu, které plní důležitý úkol přípravy hráčů pro tým mužů. Zde hraje velkou roli období dospívání a tak v tomto družstvu zůstávají opravdu jen ti, kteří upsali srdce basketbalu. Setkávají se s novým prostředím kde se hraje mužněji a s větším podílem odpovědnosti.

Dorostenci vstupují do soutěže sdruženého okresního přeboru v sezóně 1980/81. Začínají sice na předposledním místě, ale potom, co se v soutěži porozhlédli, drží krok s čelnými týmy tabulky. Občas, jak družstvem prochází vlna generačního pohybu, dochází k výkyvům výkonnosti, ale již v roce 1985 končí na prvním místě a postupují do krajského přeboru. Zde hrají jednu sezónu, končí na třetím místě od konce s tím, že v příštím ročníku hrají opět v nižší soutěži. Zde si vedou poměrně dobře a některá horší umístění je možné připsat vlivu početně slabších ročníků. Bohužel však přichází i období, kdy je hráčů tak málo, že není možné družstvo přihlásit do soutěže. Zbytku hráčů však byla věnována neustálá péče, chodili trénovat a občas si v improvizované sestavě zahráli přátelská utkání. V současné době je tento problém zažehnán, protože se opět podařilo vytvořit dobrý kolektiv, který dokázal zvítězit v soutěži krajského přeboru.

Léta péče věnovaná dorostencům přináší svoje výsledky. Vyrůstají talentovaní hráči, kteří dostávají příležitost, aby herně do- zráli ve zkušenějších kolektivech. A tak Tomáš Buryšek hrál ligu mladšího dorostu v oddíle Zbrojovky Brno a v současné době startují hráči Marcel Antonický a Marek Přerovský v oddíle Sokola Brno I, kde hrají I. ligu staršího dorostu.

Dlouholetým trenérem družstva dorostenců byl Zdeněk Buryšek, který před dvěma roky předal funkci svému synovi Tomášovi.

Dívky

V roce 1993 projevily velký zájem o basketbal také dívky. Po roční přípravě pod vedením trenérů Pavla Šafáře a Marka Vlacha je družstvo přihlášeno do soutěže. Šťastnou shodou okolností je to přímo krajský přebor a zdá se, že to bude velké sousto. Průběh soutěže však vypadá jinak. Chybějící zkušenost a krátkou dobu přípravy nahradila bojovnost a tak výsledek nebyl špatný. Třetí místo před koncem tabulky dodalo sil i sebevědomí a proto mohly v následujícím ročníku postoupit ještě o jednu příčku nahoru. Tím popřely pesimistické předpovědi, že u tohoto náročného sportu nevydrží a práce trenérů přijde nazmar. Dokázaly však pravý opak a navíc se v tomto týmu našel dostatek ochotných rukou, které pomáhají u stolku zapisovatele, při úpravě nástěnky a utkání ostatních družstev.

Veteráni

Na sklonku léta roku 1991 přichází pozvání z Kobylí k sehrání přátelského utkání, kterým si chtějí domácí připomenout památný zápas, kterým před dvaceti léty vstoupili do světa basketbalu a to právě s týmem našich mužů. Sklepy jižní Moravy v té době již šuměly burčákem a tak pozvání bylo přijato nejen okamžitě, ale především jednomyslně. Utkání jsme prohráli i přesto, že se dařilo F. Macháčkovi, který na toto utkání spolu se svými spoluhráči rád vzpomíná. A zde se v podolských hlavách zrodil nápad uspořádat turnaj těch, co již překročili věkovou hranici 35 let.

První turnaj pod názvem Old Gold Boys Cup jsme uspořádali v dubnu 1992 v Podolí. Myšlenka se ujala a od té doby se každým rokem některý oddíl ujme organizačních povinností a turnaj uspořádá. Veteráni našeho oddílu ještě obsadili turnaje ve Střelicích a Rosicích, ale pro nedostatek hráčů a nevhodnost termínů více nestihli.