Druhé období podolského basketbalu 1959-1964

Dva roky se podolští příznivci nemohli těšit z basketbalu. Po ukončení ročníku 1956/57 se družstvo mužů rozchází a sportu věrná hrstka hráčů je tak malá, že není možné pokračovat v soutěži. Schází se nadále v tělocvičně a pokud se dostaví alespoň v minimálním počtu, hraje se třeba najeden koš, ale cítí, že to není ten opravdový sport, který léty vešel do krve.

S blížícím se podzimem a zahájením soutěží začíná být jasné, že basketbalový oddíl soutěž neobsadí, a tak tři z nich, bratři Staňkové a ,Jaroslav Macháček odchází posílit celek sousední Tvarožné, letitého sportovního rivala. Rozhodnutí bylo těžké, zvláště když odchází s vědomím, že výbor Sokola se intenzivně snažil o udržení kontinuity basketbalového oddílu. Svědčí o tom celá řada zápisů v Protokolární knize výboru Sokola Podolí.

Rozhodnutí o odchodu do jiného oddílu je dnes možné hodnotit i z jiného zorného úhlu. Skutečnost, že udrželi kontakt s basketbalovou soutěží jim vynesla nejenom osobní ocenění v podobě zařazení do výběru ústředního družstva Sokola, ale pomohla především při obnově činnosti basketbalového oddílu. Postupně se totiž mění situace i na sportovní scéně v Podolí. Opět se začala scházet parta dobrých kamarádů, vrací se hráči z Tvarožné a tělocvična každé úterý znovu ožívá basketbalem. Po této sportovní abstinenci si s velkým nadšením chodí zahrát nejenom muži, ale také dorostenci. Za několik měsíců je možné opět pomýšlet na účast v soutěži a tím se již nedoufaly sen stává skutečností. Antonín Staněk je pověřen vedením družstva mužů a dorostenců, organizační záležitosti jsou svěřeny Jaroslavu Macháčkovi a družstvo mužů se přihlašuje do soutěže. Začíná se opět doslova od základů - v tomto případě je to IV. třída. Soutěž se hraje na území města Brna a je obsazena mužstvy zdobenými věhlasnou sportovní tradicí.

Přípravná přátelská utkání stmelila celek natolik, že si začíná věřit a s napětím očekává 22. listopad 1959, kdy nastupuje k prvnímu mistrovskému utkání. Nástup se zdařil a hráči zůstali při chuti celý ročník. Mužstvo se stalo štikou soutěže a pouze třikrát okusilo hořkost porážky, což znamenalo první místo a v příštím ročníku start v okresním přeboru. V této době hraje základní soutěž také družstvo dorostenců. Poprvé v historii podolského basketbalu začínají žáci. Měří si síly v Tvarožné se zkušenějším družstvem domácích a odchází poraženi. Hlavní pozornost je však upřena k družstvu mužů a tato skutečnost velmi brzy vyústí v tzv. generační problém, který již jednou dal basketbalu v Podolí trpkou lekci. Historie tohoto období je vlastně historií družstva mužů.

Zatím je však jméno podolského basketbalu rehabilitováno. Úspěšný první ročník v základní třídě dodal zdravé sebevědomí a potřebnou dávku.optimismu pro příští, mnohem náročnější ročník soutěže.

Pro přiblížení atmosféry doby přinášíme část zprávy výboru okresního basketbalového svazu uveřejněného v týdeníku Směr dne 19. 5. 1961 pod názvem "Na závěr basketbalových soutěží":

"V dubnu skončily soutěže košikářů. Vytvoření větších územních celků umožnilo také uspořádat okresní přebory v těch druzích sportu, kde to pro malý počet oddílů dosud nebylo možné. Do okresního přeboru v košíkové se přihlásilo sedm družstev, byla k nim přiřazena také tři družstva z Třebíčska a Sokol Jedovnice. Těchto 11 družstev bylo rozděleno do dvou skupin. První dvě družstva z každé skupiny utvořila finálovou skupinu a utkala se o konečné vítězství. Celou soutěž dokončilo řádně jen sedm družstev. Postupně odpadla družstva Sokola Jedovnice, Baníku Zastávka, Slovanu Rosice a Sokola Pozořice B. Největším kladem soutěže bylo to, že byl učiněn první krok k rozšíření košíkové na brněnském venkově. Počtem družstev patřil okresní přebor Brno- venkov k nejpočetnějším v Jihomoravském kraji. Kromě těchto i dalších kladů je nutné si všimnout i nedostatků, kterých bylo po- měrně dost. Největším z nich bylo řízení utkání. V první polovině soutěže, kdy utkání byla obsazována krajskou sekcí, byla situace dobrá. Pro nedostatek rozhodčích však krajská sekce odmítla naše soutěže obsazovat. Utkání pak řídili vedoucí nebo hráči jednotlivých družstev. Tito v některých případech nedokázali zapomenout na svou oddílovou příslušnost. Z tohoto důvodu některá utkání neměla v závěru regulérní průběh. Postup do II. třídy si vy- bojovalo B družstvo Spartaku Kuřim. Možno říci, že zcela poprávu. Další družstvo v pořadí Sokol Podolí má možnost v kvalifikačním turnaji si postup vybojovat.

Nejlepšími střelci soutěže byli: Lacina, SI. Rosice 282 body, Jiří Staněk ze Sokola Podolí 276 a Brukner ze Sokola Střelice 223 bodů."

Text výše uvedeného článku napověděl, že muži Sokola Podolí v soutěži čestně obstáli, zvítězili ve své základní skupině, postoupili do finálové části, kde se v těžké konkurenci družstev Spartaku Kuřim S, Spartaku Třebíč S a Jiskry Náměšť prosadili a obsadili druhé místo. Vítězné družstvo Spartaku Kuřim S postoupilo přímo do II. třídy a muži Sokola Podolí dostali příležitost vybojovat postup v kvalifikačních turnajích, kde je čekala družstva Hustopečí a Kyjova. Po třech dramatických turnajích pořádaných vždy jedním z účastníků kvalifikace získal prvenství Sokol Podolí.

Cesta k vytoužené vyšší třídě byla otevřena, chuť změřit síly se zkušenějšími soupeři také velká, ale současně se začíná projevovat únava, někteří mladší hráči nastupují základní vojenskou službu a počet aktivních hráčů družstva poklesne na minimum. Opět se ukáže, že oddílům s dobrou basketbalovou tradicí a širokou hráčskou základnou není možné konkurovat pouze na základě čistého sportovního nadšení. Doplnění z řad dorosteneckého družstva také není možné, protože i toto družstvo trpí nedostatkem hráčů a bylo ze soutěže odhlášeno.

První sezóna byla opravdu velmi krutá. Soupeři reprezentovali významná města jihomoravského kraje a bylo je možné rozdělit zhruba na dvě části. Jedna hrála se snahou postoupit do vyšší soutěže a druhá tvořila rezervní týmy a mohla být v utkáních posilována hráči z vyšších soutěží. Naše družstvo dokázalo v tomto ročníku pouze jednou zvítězit. Všechna ostatní utkání skončila neúspěšně, byť by. jen těsnou, ale přece jenom porážkou. A tak na konci sezóny končí na posledním dvanáctém místě. Jiří Staněk se umísťuje s 219 body na sedmnáctém místě střelecké tabulky.

Vzhledem k reorganizaci však mužstvo v soutěži zůstává a dostává novou příležitost. Je sice zkušenější a herně vyzrálejší, ale základní problém nedostatku hráčů zůstává. V soutěži končí na osmém místě z celkového počtu dvanácti účastníků, nechává za sebou s výrazným bodovým odstupem družstva jako Spartak Královopolská S nebo Slavoj Židenice a na čtvrté místo má nepatrnou bodovou ztrátu. Družstvo však pro nedostatek hráčů soutěž opouští a hraje svoji poslední sezónu v okresním přeboru. Potom definitivně končí s účastí v soutěžích. Několik mužů a dorostenců se však nadále schází na tréninku.

Na toto období podolského basketbalu je vázána celá řada pěkných vzpomínek, vztahujících se především na zážitky z památných zájezdů na hřiště soupeřů. Často se vzpomíná na jedno utkání spadající do období krutých mrazů, kdy nepotvrdila svoji platnost asociace Rosice - uhlí - teplo. Cestou k utkání se hráči posilovali vidinou příjemně vytopeného kupé ve vlaku, kde si partičkou mariáše procvičí zkřehlé prsty. ČSD tehdy, snad omylem, vypravily na trať něco jako mrazírenskou soupravu a tak zvlášť vybraní otužilci drželi službu u jinovatkou pokrytého okna, kde odumírajícími prsty udržovali průzor pro jedno oko, aby mohli prokřehlému zbytku mužstva radostně ohlásit příjezd do správního centra rosického uhelného revíru. Z nádraží rychle po nekonečných městských schodech, s myšlenkou plnou pochopení pro osudy polárních badatelů, až ke vstupu do tělocvičny, kde se již domácí mužstvo v kožešinových pláštích rozcvičovalo k utkání a zdvořilý správce oznamoval, že nemá uhlí.

Ještě jedna příhoda z období účastí ve II. třídě, kdy se začal projevovat nedostatek hráčů. Časné, nevlídné nedělní ráno a na místě srazu před odjezdem do Prostějova pouze čtyři hráči. Dilema zda vůbec odcestovat pomohl vyřešit jeden z kamarádů, vracející se po veselé noci domů. O basketbalu věděl pouze tolik, že se s míčem záhadně manipuluje a někteří z hráčů ho hází někam nahoru. Odběhl pro vhodnou obuv, cestou absolvoval minimum basketbalové teorie a na hřišti se pro tento den stal sportovním hrdinou. Vzhledem k tomu, že o výsledku nemohlo být pochybností, byl přijat taktický plán ukládající každému hráči okamžité dosažení plného počtu osobních chyb a tím předčasné ukončení utkání za cenu milosrdného výsledku. Hráči se s plným nasazením pustili do plnění svěřeného úkolu, dokázali si pro faul zaběhnout i do nejodlehlejších koutů hřiště, rozhodčí pískal, hlásil čísla provinilců, ale stolek zapisovatele zatvrzele mlčel. Svědomitě evidoval narůstající skóre, ale protože prohlédl taktickou variantu našeho družstva, nezapisoval osobní chyby. Naši hráči protestovali, dožadovali se spravedlivého potrestání, ale až osobní kontrola rozhodčího u zápisu učinila trápení konec.

Ale jak jsme již naznačili je v té době stále několik hráčů, kteří sice žijí vzpomínkami, ale chodí si zahrát a věnují se mladým. Potřeba a chuť změřit svoje síly vede k celé řadě přátelských utkání. Za mužstvo nastupují převážně nezkušení hráči a tak i ně- které trojciferné porážky jsou přijímány jako přijatelné. V archivech je z této doby možné nalézt poznámky o družstvu žáků, kteří se zúčastňují příležitostných turnajů. Činnost oddílu sice pro veřejnost skončila, ale v tělocvičně stále sportuje hrstka nadšenců, kteří později přeruší druhý oddechový čas, aby poslali podolský basketbal na jeho zatím nejdelší a nejúspěšnější cestu.