Založení a první období basketbalu v Podolí  1946-1957

Počátky basketbalu v Podolí u Brna spadají do období konce II. světové války a poválečného budování státu. V dubnu 1945 opouští obec příslušníci německé branné moci a je obnovena okupanty zakázaná činnost Sokola. Do podzimu ještě sokolovna sloužila válečným účelům pro sovětskou a rumunskou armádu, potom definitivně přechází do správy TJ Sokol a tím postupně dochází k oživování sportovní činnosti v obci.

V této době již v Podolí získává první osobní kontakty nový občan Ivan Moravec, jehož jméno bude později nerozlučně spojováno s osobností nezištného kamaráda a přítele, aktivního sportovce a neúnavného organizátora sportovního a společenského života obce. Svým mladistvým nadšením přináší ze svého předchozího prostředí neutuchající sportovní zápal a okouzlení basketbalem - neznámou hrou s cizokrajným názvem.

Z jeho bohatých vzpomínek vybíráme: "Basketbal jsem poznal již ve svých 13 létech v době, kdy nastupoval cestu do povědomí úzkého kruhu brněnských sportovních nadšenců. Průkopníci tohoto sportu byli plk. dr. Jirušek, prof. dr. Brunecký a prof. dr. Strnad. Začínal jsem jako dorostenec v Sokole Brno I a později v Sokole Brno II. Začátky byly tehdy těžké i v Brně. Zprvu se hrálo pouze venku pod širým nebem, protože míčové hry v duchu tradic tehdejšího Sokola do tělocvičny nesměly. Po okupaci naší vlasti německými vojsky roku 1939 došlo ke zrušení tělovýchovných jednot Sokol a zabavení jejich majetku. Protože bylo pro mne velice těžké zanechat sportovní činnosti, přešli jsme s kamarády za basketbalem do YMCA Brno a později do Moravské Slávie. V roce 1944, když jsem se přestěhoval do Podolí, začal jsem hrávat basketbal v SK Líšeň a to opět venku na fotbalovém hřišti, za zadní brankou směrem k Podolí. V Líšni jsem hrával do konce roku 1946."

Po osvobození se život postupně vrací do normálních kolejí. Na sportovištích TJ Sokol je nutno odstranit následky několikaletého pustošení a vrátit tato zařízení opět svému původnímu určení. Jako vždy, když se z velkého nadšení rodí nové dílo není nouze o pomoc celé řady členů a příznivců. Práce se daří, kolektiv si rozumí a je cítit, že posledními léty spoutaná energie si v náhlém uvolnění hledá vhodný ventil. Ivan Moravec vidí, že parta nových sportovních kamarádů je při chuti a tak to zkusí s basketbalem.

Členové výboru povolili v duchu tradic Sokola pořízení potřebného sportovního zařízení a tak basketbal v Podolí dostal svoji velkou šanci. Ivan Moravec vzpomíná: "První koše byly zcela jednoduché. Pro jejich zhotovení jsem získal členy Sokola Karla Diváckého a Josefa Kudláčka st., kteří byli vyučení truhláři. Jako dnes vidím čtyřkolový vozík, se kterým jsme jeli na místní pilu pana Komínka ve Valše, kde jsme zakoupili dva trámky 10 x 10 cm a několik prken. Při zpáteční cestě jsme koupili u pana Arnošta Mertla potřebné množství hřebíků a na dvoře sokolovny jsme zhotovili první koše. Desky jsme přišroubovali přímo na trámky a ty za betonovali do země. První obroučky, pochopitelně bez sítěk, zhotovil Josef Plch, který pracoval jako zámečník v První brněnské strojírně. "

Tak nějak tedy vypadalo pokládání základního kamene. O tom, že bylo provedeno důkladně, svědčí dosud pevná stavba po dolského basketbalu. Ale vraťme se opět k počátkům. Koše byly postaveny a nosné trámky umístěné v hrací ploše se staly nejen nedílnou, ale i pořádně houževnatou součástí hřiště. Kdo v zápalu boje na toto nebezpečí zapomněl a nevyhnul, moc dobře věděl, že při příštím protiútoku musí dát pozor. Bylo to pochopitelně nepříjemné, ale málokdo tehdy tušil, jak tato průprava později při- jde vhod při vyhýbání do červena rozpáleným kamnům v sále tělocvičny.

Hrálo se koženým šněrovacím míčem, který na pískovém povrchu hřiště velmi trpěl. Časté opravy ochotně a obětavě prováděl Martin Moučka, avšak neustálým zašíváním a všíváním náhradních dílců míč natolik rezignoval na svůj původní tvar, že při hře velmi často nebyl schopen plnit smělé záměry hráčů.

Přes všechny tyto technické nedostatky a potíže se basketbal nejen uchytil, ale získával stále více příznivců. Pokud jen trochu přálo počasí hrálo se každý den od 15 hodin až do soumraku. Sobota tehdy tvořila součást pracovní části týdne, a tak pravá sváteční nálada připadala na nedělní dopoledne, kdy byly hrávány zápasy a pořádány turnaje. U příležitosti významnějších turnajů neúnavný Oldřich Tománek instaloval v košatých korunách lip reproduktory, ze kterých celé dopoledne vyhrávala hudba. K dovršení slavnostní atmosféry byla při turnajích vztyčována státní vlajka. V této době byla také na dvoře sokolovny v provozu zahradní restaurace místního pohostinství, kde se scházeli četní příznivci, kteří při malém občerstvení tvořili vděčné publikum. Ve volných termínech, když se nehrála soutěž, poskytoval dvůr sokolovny stejný obraz. Zápolilo se v odbíjené, tenisu nebo nohejbale, soutěžilo se v atletických disciplínách, popřípadě probíhalo cvičení na

nářadí. Zlé časy pro basketbalové nadšence přinášel podzim a zima. Zhoršující se počasí znemožnilo využívání otevřeného hřiště a míčové hry zůstaly stát před zavřenými dveřmi tělocvičny. Do sálu mohl pouze stolní tenis a tak se členové jednoty věnovali cvičení, provozování kulturní činnosti reprezentované ochotnickým divadlem a pořádáním estrád. Ale již na jaře roku 1947 projevil výbor Sokola pochopení a dovolil hrát basketbal i v sále tělocvičny. Toto rozhodnutí mělo zásadní vliv na další vývoj basketbalu, protože od této chvíle se mohlo družstvo mužů přihlásit do oficiální soutěže.

Toužebně očekávané rozhodnutí však přineslo další technické problémy. Bylo třeba zhotovit nové koše, a tak za nezištné pomoci příznivců se v krátké době podařilo zhotovit dokonce tři, tentokrát však kovové konstrukce. Jeden speciálně upravený pro zasouvání do prostoru jeviště a jeden ze dvou určených pro venkovní hřiště byl univerzální a sloužil po přenesení také pro zápolení v tělocvičně. První a základní podmínka pro vstup do tělocvičny byla splněna, ale zde čekala mnohem důkladnější nástraha v podobě dvou stáložárných kamen na tuhá paliva. První z nich kontrolovala hru přímo u vchodu do tělocvičny, druhá ve stejně nevhodném postavení v rohu sálu, po pravé straně jeviště. Při hře znamenala mnohem větší překážku než trámky nosné konstrukce prvních košů po- stavených na dvoře sokolovny. K pohmožděninám přibyly popáleniny. Také spletitý labyrint kouřovodů byl vyhledávaným terčem. Současně s dozvukem plechové laviny zahalilo tělocvičnu mračno kouře. Rozpálené díly kouřovodů však byly i v hustém dýmu snadno k nalezení, vlhké hadry určené pro manipulaci s nimi připraveny a tak se následná reinstalace stala dílem okamžiku. Mezitím byl teplý dým vyvětrán za mrazivě jiskrný vzduch ulice, autor akce počastován odpovídajícími tituly a hra se mohla rozběhnout k další repríze. Vzhledem k tomu, že se méně otužilí hráči odmítali s daným stavem smířit, přinutili svého zástupce, aby v dané věci intervenoval. Proto můžeme v "Protokolární knize pro zápisy výboru Sokola v Podolí" v poznámce ze dne 4. 12. 1948 číst: "Bratr Pavlík Vladimír žádá o odstranění kamen v sále na jiné místo, nebo zazdění, jelikož překážejí v košíkové hře. "Žádosti bylo vyhověno a tak dne 9. 9. 1950 Protokolární kniha ve zprávě hospodáře konstatuje:

"Zakoupena dvoje nová kamna. Kamna v sále jsou zazděna. "

Poslední z limitujících faktorů sportovního života v tělocvičně byl provoz místního kina. V počátečním období basketbalu se promítalo tři dny v týdnu, ve středu a sobotu večer, v neděli od- poledne a večer. Tato skutečnost se nepříznivě odrážela v počtu tréninkových hodin, do kterých ještě navíc spadala povinnost rozestavit do sálu židle, které se potom opět ukládaly na jeviště. Vzhledem k provozu kina docházelo také k mimořádnému znečistění podlahy tělocvičny, která musela být před tréninkem nebo utkáním několikrát vytírána mokrým hadrem.

Díky sportovnímu nadšení a mimořádnému úsilí hráčů se podařilo uvedené problémy překlenout a basketbal mohl zapustit kořeny, které dodnes tvoří dobrou základnu tohoto sportu v Podolí.

V poznámkách a archivních materiálech je možné nalézt jména prvních nadšenců, kteří s basketbalem v naší obci začínali. Z družstva mužů to byli Ivan Moravec, Karel Divácký, Bohuslav Fazor, Josef Fazor, Bedřich Kukleta, Josef Pavlík, Vladimír Pavlík, František Poláček, Alois Vaňhara, Stanislav Vedra a Jaroslav Zeman.

Z družstva dorostenců Karel Antonický, Rudolf Bednář, Tomáš Bezrouk, Jiří Buřil, František Hodaň, Josef Kudláček, František Ludvík, Eduard Měcháček, Miroslav Procházka, Zdeněk Valehrach a Jaroslav Vašíček.

Výraznou hráčskou individualitou tohoto období byl Josef Kroupa, jehož památku členové oddílu stále udržují v živé vzpomínce. Jeho předčasný odchod z našich řad měl citelný dopad na další vývoj basketbalu v Podolí.

V roce 1952 se k družstvu mužů a dorostenců připojuje také družstvo dorostenek hrající ve složení: Květa Lorencová, Růžena Hložková, Božena Drápalová, Marie Malá, Marie Valehrachová, Jarmila Šebečková, Josefa Milotová, Zdeňka Šilarová a Anežka Musilová.

Družstva basketbalového oddílu hrají střídavě v okresních a krajských soutěžích. Protože dochází k několika reorganizacím struktury soutěží, uvedené období není dostatečně zachycené ani v centrálních archivech, a tak je možné pouze z několika zpráv vzpomenout tří výrazných úspěchů prvního období podolského basketbalu.

Družstvo dorostenců v rámci Sportovních her mládeže v roce 1954 zvítězilo na turnaji celostátního přeboru Sokola ve Voděradech u Trnavy. Vítězství znamenalo kvalifikaci na finálový turnaj dorosteneckého přeboru ČSR v Litoměřicích, kde v těžké konkurenci družstev VPS Ostrava, PZ Plzeň, VŠsZ Bratislava, XI. letka Praha-Žižkov a Slavoje Vyškov skončilo naše družstvo na posledním místě.

V roce 1956 uspořádal ÚV TSO Sokol celostátní turnaj košíkové dorostu a dospělých. Soutěžním řádem byly určeny kvalifikační turnaje do tří územních celků:

oblast A: Cechy, turnaj pořádán v Praze oblast B: Morava, turnaj pořádán v Brně

oblast C: Slovensko, turnaj pořádán v Bratislavě

Postupový klíč určil, že první a druhá družstva každé kategorie uvedených oblastí postoupí do celostátního finálového turnaje. Družstva mužů a dorostenců naší TJ si dobrými výsledky v kvalifikaci zajistila postup a zúčastnila se finálového turnaje, který byl svěřen tehdejšímu Pražskému kraji.

Družstvo dorostenců bojovalo ve dnech 2. a 3. června 1956 v Sadské u Prahy, kde obsadilo druhé místo. Muži o týden později ve dnech 9. a 10. června 1956 hráli na turnaji v Sedleci u Benešova. Po těsné a nešťastné porážce s družstvem Toužimi naši muži zbývající utkání vyhráli, ale vzhledem k horšímu poměru skóre skončili na druhém místě za Sokolem Pozořice.

Po sérii výrazných sportovních úspěchů odchází několik hráčů k výkonu základní vojenské služby, někteří hráči starší generace zanechávají aktivní činnosti a není přitom zajištěna rovnocenná náhrada novými hráči. Tento nedostatek se začíná velmi rychle projevovat na výsledcích. Dorostenci hrají pouze přátelská utkání a družstvo mužů končí na posledním místě v základní soutěži.

Pro příští sezónu je přijato těžké rozhodnutí, kterým je i družstvo mužů odhlášeno ze soutěže. Bohatá sportovní aktivita minulých let postupně utichá.