Založení a
první období basketbalu v Podolí 1946-1957
Počátky basketbalu v Podolí u Brna spadají do období konce II. světové války a poválečného budování státu. V dubnu 1945 opouští obec příslušníci německé branné moci a je obnovena okupanty zakázaná činnost Sokola. Do podzimu ještě sokolovna sloužila válečným účelům pro sovětskou a rumunskou armádu, potom definitivně přechází do správy TJ Sokol a tím postupně dochází k oživování sportovní činnosti v obci.
V
této době již v Podolí získává první osobní kontakty nový občan Ivan
Moravec, jehož jméno bude později nerozlučně spojováno s osobností nezištného
kamaráda a přítele, aktivního sportovce a neúnavného organizátora
sportovního a společenského života obce. Svým mladistvým nadšením přináší
ze svého předchozího prostředí neutuchající sportovní zápal a okouzlení
basketbalem -
neznámou hrou s
cizokrajným názvem.
Z
jeho bohatých vzpomínek vybíráme: "Basketbal jsem poznal již
ve svých 13 létech v době, kdy nastupoval cestu do povědomí
úzkého kruhu brněnských sportovních nadšenců. Průkopníci tohoto sportu
byli plk. dr. Jirušek, prof. dr. Brunecký a prof. dr. Strnad. Začínal
jsem jako dorostenec v Sokole Brno I a později v Sokole
Brno II. Začátky byly tehdy těžké i v Brně. Zprvu se hrálo
pouze venku pod širým nebem, protože míčové hry v duchu tradic
tehdejšího Sokola do tělocvičny nesměly. Po okupaci naší vlasti německými
vojsky roku 1939 došlo ke zrušení tělovýchovných jednot Sokol a
zabavení jejich majetku. Protože bylo pro mne velice těžké zanechat
sportovní činnosti, přešli jsme s kamarády za basketbalem do
YMCA Brno a později do Moravské Slávie. V roce 1944, když
jsem se přestěhoval do Podolí, začal jsem hrávat basketbal v SK Líšeň
a to opět venku na fotbalovém hřišti, za zadní brankou směrem
k Podolí. V Líšni jsem hrával do konce roku 1946."
Po
osvobození se život postupně vrací do normálních kolejí. Na
sportovištích TJ Sokol je nutno odstranit následky několikaletého pustošení
a vrátit tato zařízení opět svému původnímu určení. Jako vždy, když se
z velkého nadšení rodí nové dílo není nouze o pomoc celé řady členů
a příznivců. Práce se daří, kolektiv si rozumí a je cítit, že
posledními léty spoutaná energie si v náhlém uvolnění hledá vhodný
ventil. Ivan Moravec vidí, že parta nových sportovních kamarádů je
při chuti a tak to zkusí s basketbalem.
Členové
výboru povolili v duchu tradic Sokola pořízení potřebného sportovního zařízení
a tak basketbal v Podolí dostal svoji velkou šanci. Ivan Moravec vzpomíná: "První
koše byly zcela jednoduché. Pro jejich zhotovení jsem získal členy Sokola
Karla Diváckého a Josefa Kudláčka st., kteří byli vyučení truhláři.
Jako dnes vidím čtyřkolový vozík, se kterým jsme jeli na místní pilu
pana Komínka ve Valše, kde jsme zakoupili dva trámky 10 x 10 cm a několik
prken. Při zpáteční cestě jsme koupili u pana Arnošta Mertla potřebné
množství hřebíků a na dvoře sokolovny jsme zhotovili první koše.
Desky jsme přišroubovali přímo na trámky a ty za betonovali do země. První
obroučky, pochopitelně bez sítěk, zhotovil Josef Plch, který pracoval jako
zámečník v První brněnské strojírně. "
Tak nějak
tedy vypadalo pokládání základního kamene. O tom, že bylo provedeno
důkladně, svědčí dosud pevná stavba po dolského basketbalu. Ale vraťme se
opět k počátkům. Koše byly postaveny a nosné trámky umístěné v
hrací ploše se staly nejen nedílnou, ale i pořádně houževnatou součástí
hřiště. Kdo v zápalu boje na toto nebezpečí zapomněl a nevyhnul, moc dobře
věděl, že při příštím protiútoku musí dát pozor. Bylo to
pochopitelně nepříjemné, ale málokdo tehdy tušil, jak tato průprava později
při- jde vhod při vyhýbání do červena rozpáleným kamnům v sále tělocvičny.
Hrálo
se koženým šněrovacím míčem, který na pískovém povrchu hřiště velmi
trpěl. Časté opravy ochotně a obětavě prováděl Martin Moučka, avšak
neustálým zašíváním a všíváním náhradních dílců míč natolik
rezignoval na svůj původní tvar, že při hře velmi často nebyl schopen
plnit smělé záměry hráčů.
Přes
všechny tyto technické nedostatky a potíže se basketbal nejen uchytil, ale získával
stále více příznivců. Pokud jen trochu přálo počasí hrálo se každý
den od 15 hodin až do soumraku. Sobota tehdy tvořila součást pracovní části
týdne, a tak pravá sváteční nálada připadala na nedělní dopoledne, kdy
byly hrávány zápasy a pořádány turnaje. U příležitosti významnějších
turnajů neúnavný Oldřich Tománek instaloval v košatých korunách lip
reproduktory, ze kterých celé dopoledne vyhrávala hudba. K dovršení
slavnostní atmosféry byla při turnajích vztyčována státní vlajka. V této
době byla také na dvoře sokolovny v provozu zahradní restaurace místního
pohostinství, kde se scházeli četní příznivci, kteří při malém občerstvení
tvořili vděčné publikum. Ve volných termínech, když se nehrála soutěž,
poskytoval dvůr sokolovny stejný obraz. Zápolilo se v odbíjené, tenisu nebo
nohejbale, soutěžilo se
v atletických disciplínách, popřípadě probíhalo cvičení na
nářadí.
Zlé časy pro basketbalové nadšence přinášel podzim a zima. Zhoršující
se počasí znemožnilo využívání otevřeného hřiště a míčové hry zůstaly
stát před zavřenými dveřmi tělocvičny. Do sálu mohl pouze stolní tenis
a tak se členové jednoty věnovali cvičení, provozování kulturní činnosti
reprezentované ochotnickým divadlem a pořádáním estrád. Ale již na jaře
roku 1947 projevil výbor Sokola pochopení a dovolil hrát basketbal i v sále
tělocvičny. Toto rozhodnutí mělo zásadní vliv na další vývoj
basketbalu, protože od této chvíle se mohlo družstvo mužů přihlásit do
oficiální soutěže.
Toužebně
očekávané rozhodnutí však přineslo další technické problémy. Bylo třeba
zhotovit nové koše, a tak za nezištné pomoci příznivců se v krátké době
podařilo zhotovit dokonce tři, tentokrát však kovové konstrukce. Jeden
speciálně upravený pro zasouvání do prostoru jeviště a jeden ze dvou určených
pro venkovní hřiště byl univerzální a sloužil po přenesení také pro zápolení
v tělocvičně. První a základní podmínka pro vstup do tělocvičny byla
splněna, ale zde čekala mnohem důkladnější nástraha v podobě dvou stáložárných kamen na tuhá paliva. První z nich kontrolovala hru přímo u
vchodu do tělocvičny, druhá ve stejně nevhodném postavení v rohu sálu, po
pravé straně jeviště. Při hře znamenala mnohem větší překážku než
trámky nosné konstrukce prvních košů po- stavených na dvoře sokolovny. K pohmožděninám
přibyly popáleniny. Také spletitý labyrint kouřovodů byl vyhledávaným
terčem. Současně s dozvukem plechové laviny zahalilo tělocvičnu mračno
kouře. Rozpálené díly kouřovodů však byly i v hustém dýmu snadno k
nalezení, vlhké hadry určené pro manipulaci s nimi připraveny a tak se následná
reinstalace stala dílem okamžiku. Mezitím byl teplý dým vyvětrán za
mrazivě jiskrný vzduch ulice, autor akce počastován odpovídajícími tituly
a hra se mohla rozběhnout k další repríze. Vzhledem k tomu, že se méně
otužilí hráči odmítali s daným stavem smířit, přinutili svého zástupce,
aby v dané věci intervenoval. Proto můžeme v "Protokolární knize pro
zápisy výboru Sokola v Podolí" v poznámce ze dne 4. 12. 1948 číst: "Bratr
Pavlík Vladimír žádá o odstranění kamen v sále na jiné místo,
nebo zazdění, jelikož překážejí v košíkové hře. "Žádosti
bylo vyhověno a tak dne 9. 9. 1950 Protokolární kniha ve zprávě hospodáře
konstatuje:
"Zakoupena dvoje nová kamna.
Kamna v sále jsou zazděna. "
Poslední
z limitujících faktorů sportovního života v tělocvičně byl provoz místního
kina. V počátečním období basketbalu se promítalo tři dny v týdnu, ve středu
a sobotu večer, v neděli od- poledne a večer. Tato skutečnost se nepříznivě
odrážela v počtu tréninkových hodin, do kterých ještě navíc spadala
povinnost rozestavit do sálu židle, které se potom opět ukládaly na jeviště.
Vzhledem k provozu kina docházelo také k mimořádnému znečistění podlahy
tělocvičny, která musela být před tréninkem nebo utkáním několikrát
vytírána mokrým hadrem.
Díky
sportovnímu nadšení a mimořádnému úsilí hráčů se podařilo uvedené
problémy překlenout a basketbal mohl zapustit kořeny, které dodnes tvoří
dobrou základnu tohoto sportu v Podolí.
V poznámkách
a archivních materiálech je možné nalézt jména prvních nadšenců, kteří
s basketbalem v naší obci začínali. Z družstva mužů to byli Ivan Moravec,
Karel Divácký, Bohuslav Fazor, Josef Fazor, Bedřich Kukleta, Josef Pavlík,
Vladimír Pavlík, František Poláček, Alois Vaňhara, Stanislav Vedra a
Jaroslav Zeman.
Z
družstva dorostenců Karel Antonický, Rudolf Bednář, Tomáš Bezrouk, Jiří
Buřil, František Hodaň, Josef Kudláček, František Ludvík, Eduard Měcháček,
Miroslav Procházka, Zdeněk Valehrach a Jaroslav Vašíček.
Výraznou
hráčskou individualitou tohoto období byl Josef Kroupa, jehož památku členové
oddílu stále udržují v živé vzpomínce. Jeho předčasný odchod z našich
řad měl citelný dopad na další vývoj basketbalu v Podolí.
V
roce 1952 se k družstvu mužů a dorostenců připojuje také družstvo
dorostenek hrající ve složení: Květa Lorencová, Růžena Hložková, Božena
Drápalová, Marie Malá, Marie Valehrachová, Jarmila Šebečková, Josefa
Milotová, Zdeňka Šilarová a Anežka Musilová.
Družstva
basketbalového oddílu hrají střídavě v okresních a krajských soutěžích.
Protože dochází k několika reorganizacím struktury soutěží, uvedené
období není dostatečně zachycené ani v centrálních archivech, a tak je možné
pouze z několika zpráv vzpomenout tří výrazných úspěchů prvního období
podolského basketbalu.
Družstvo
dorostenců v rámci Sportovních her mládeže v roce 1954 zvítězilo na
turnaji celostátního přeboru Sokola ve Voděradech u Trnavy. Vítězství
znamenalo kvalifikaci na finálový turnaj dorosteneckého přeboru ČSR v Litoměřicích,
kde v těžké konkurenci družstev VPS Ostrava, PZ Plzeň, VŠsZ Bratislava,
XI. letka Praha-Žižkov a Slavoje Vyškov skončilo naše družstvo na posledním
místě.
V
roce 1956 uspořádal ÚV TSO Sokol celostátní turnaj košíkové dorostu a
dospělých. Soutěžním řádem byly určeny kvalifikační turnaje do tří
územních celků:
oblast
A: Cechy, turnaj pořádán v Praze oblast B: Morava, turnaj pořádán v Brně
oblast C:
Slovensko, turnaj pořádán v Bratislavě
Postupový
klíč určil, že první a druhá družstva každé kategorie uvedených oblastí
postoupí do celostátního finálového turnaje. Družstva mužů a dorostenců
naší TJ si dobrými výsledky v kvalifikaci zajistila postup a zúčastnila se
finálového turnaje, který byl svěřen tehdejšímu Pražskému kraji.
Družstvo
dorostenců bojovalo ve dnech 2. a 3. června 1956 v Sadské u Prahy, kde
obsadilo druhé místo. Muži o týden později ve dnech 9. a 10. června 1956
hráli na turnaji v Sedleci u Benešova. Po těsné a nešťastné porážce s
družstvem Toužimi naši muži zbývající utkání vyhráli, ale vzhledem k
horšímu poměru skóre skončili na druhém místě za Sokolem Pozořice.
Po
sérii výrazných sportovních úspěchů odchází několik hráčů k výkonu
základní vojenské služby, někteří hráči starší generace zanechávají
aktivní činnosti a není přitom zajištěna rovnocenná náhrada novými hráči.
Tento nedostatek se začíná velmi rychle projevovat na výsledcích.
Dorostenci hrají pouze přátelská utkání a družstvo mužů končí na
posledním místě v základní soutěži.
Pro
příští sezónu je přijato těžké rozhodnutí, kterým je i družstvo mužů
odhlášeno ze soutěže. Bohatá sportovní aktivita minulých let postupně
utichá.